Není chov jako chov

Každá chovatelská stanice (chs) si za své cíle klade jiné hodnoty. Na jejich internetových stránkách se většinou dočteme o zakládání si na spokojenosti morčátek a jejich dobrého zdravotního stavu. Nejednou se tam však dovíme, že mezi hlavní hodnoty patří i kvalita. Co si ale pod tímto pojmem představit? Cožpak spokojené a zdravé zvířátko není kvalitní?

Základem úspěchu je určitě znalý majitel, který si o svém chovanci zjistí co nejvíce informací, aby dokázal vytvořit ideální prostředí pro jeho život. O tom žádná.

Co se týče kvality chovu, o kterém se zmiňuji v prvním odstavci. Tady se hodnoty přesouvají do jiného spektra. Spektra chovatelského úsilí, kterým je se co nejvíce blížit ideálu standardu. Přesně dané body, jak by kvalitní morčátko mělo vypadat. Velkou motivací je pak spousta výstav, kde se mohou tito kvalitní jedinci předvést a odvézt si domů ceny. Oproti dřívější době jsou výstavy mnohem bohatší na ocenění. Pamatuji si výstavy, na kterých bojovalo 100 morčat o čtyři pohárky. Za druhé nejlepší dlouhosrsté morče výstavy byl diplom. Dnes by taková výstava už neměla úspěch. Ovšem s počtem cen roste i chuť o ceny bojovat. A někdy je ta chuť opravdu silná. Díky různým vyznamenáním, které vyžadují vysokou účast na výstavách, se tak některá morčátka zúčastní za život i desítek výstav. Nemluvě o tom, že každá taková výstava je pro morče stresem. Stres z převozu, stres ze změny prostředí, z cizích lidí...
Určitě ale každého potěší, když je jeho chovatelské úsilí kladně ohodnoceno. Mělo by to však být jen jeho zpestření, ne jeho jediný cíl.

Český chov byl tak trochu utlačen importovanými jedinci. Především u západních a severních sousedů mají morčátka vyšší kvality (jojo, zase ta kvalita). Není divu, tradice chovu je tam mnohem delší než u nás. A tak morčátka z českých chovů mají na výstavách menší šance. Nasvědčuje tomu i nové udávání cen na výstavách: Nejlepší morče českého chovu. Malinko zvláštní, na české výstavě. Ovšem není vyhnutí, pokud chceme ocenit i česká morčátka. Nemohu však říct, že importování je vždy špatné. Určitě je to dobré pro přivezení nové krve nebo začátek chovu nějakého neobvyklého druhu, který se u nás nechová.

Jak ale dosáhnout chovatelských výsledků už je na každém. Určitě rozumově nejlepším způsobem je vybírat do chovu jen ta nej morčata. Je jasné, že v menším chovu je těžší dosahovat vytyčených cílů. Pokud však chs svou kapacitu naplní a morčátka jsou po třech letech pro chov "nepoužitelná", je jediná šance jak se udržet v dobré "kvalitě", chov čas od času oživit. A jelikož místo není nafukovací, starší nebo nevýstavní členy nahradí jedinci noví, zdraví a chovní. Chov který se takového oživení zdrží pak stárne, stává se spíše chovem mazlíků (a tedy méně kvalitním?).

Prodej již nechovných nebo nevýstavních morčátek je v dnešní době (květen 2010) bohužel až velmi častý a řekla bych že zcela běžný, do chovu jako takového už asi i patří. Jedno morče tak může za svůj život prostřídat několik domovů. Z mého pohledu je to velká škoda. Před sedmi lety byl tento jev jen velmi vzácný a jednalo se spíše o větší chs, v kterých se pro velký počet chovanců nedalo již vytvořit vztah k jednotlivcům.

Tady se nabízí další hodnota pro chov, která už je ojedinělá. Zajistit svým chovancům stabilní domov. Porozumět jim, být s nimi v kontaktu, poskytnout jim pocit jistoty a bezpečí. Umět se vcítit do podmínek, v jakých jsou drženi a vyhovět jejich potřebám. Vytvořit si k nim vztah. Není tato hodnota ta hlavní? A když už si takový vztah se zvířetem vytvoříte, jste schopni se s ním rozloučit a prodat ho? Možná teď leckdo zakroutí nevěřícně hlavou. Nechtěla bych po těch hlodavcích a chovatelích trochu moc? Ale ten, kdo si morčátko už někdy ochočil, rozhodně ví o čem mluvím. Morče má rádo své prostředí, na které je zvyklé. Svého majitele, který o něj pečuje, krmí a poskytne mu i čas zábavy. Dokáží ho ocenit vřelým vítáním, pomazlením se. Nemusí být vůbec plaché a bojácné. A jakékoliv změny moc dobře nevítá. Ostatně jako žádné jiné společenské zvíře.

A tak se nabízí dva postoje. Zda nechovná morčata prodávat, či si je nechávat. Někdy jsou důvody pro prodej velmi vážné: alergie, finanční nebo rodinné problémy. Někdy jsou však jen z důvodu obnovení chovu, změny nově oblíbeného plemena či barvy nebo z důvodu poslat své morčátko do chovu, kde bude více využito.. 
Určitě je to i otázka zodpovědnosti. Při nákupu zvířete za něj přebíráme veškerou zodpovědnost, a tím také to, že se o něj postaráme a zajistíme mu to nej. Proto by si taky měl každý rozmyslet, než si morčátko pořídí. Přeci jen je to radost ale i starost na celkem dlouhou dobu.

Nebudu soudit ani psát pro a proti. Je opravdu každého věc, kterým směrem se vydá. My naše morčáky bereme jako mazlíčky, které zkrátka neprodáte, když zestárnou nebo se jim objeví nevýstavní vada. Určitě na tom na výstavách tratíme, třeba teď mám doma 14 morčátek a z toho chovných jen 7. Sestra má o něco mladší osazenstvo :-) Zdálo by se to jako plýtvání místem, však s nechovnými a nevýstavními morčátky už toho v chovatelské kariéře moc nesvedu :-) Ale ani ve snu by mě nenapadlo, je dát pryč.. Třeba Menyho, pětiletého dědu tolika dětí, který je s námi téměř už od počátku, nebo Deny, veselou rošťandu co vždycky ocení vyčištění ubikace a vždy děkuje radostným poskakováním. Nebo též pětiletou odchovankyni Corry, kterou jsme si kdysi přivezli i s její dcerkou z nedobrých podmínek ... A takhle bych mohla pokračovat dál a dál až po výčet všech morčáků. Určitě mám k některým jedincům blíž, ale přístup ke všem je stejný. Nemohu jednomu koupit laskominu a druhému nedat. Nemohu si jedno nechat a druhé prodat, ...

Určitě je to otevřené a věčné téma ke kterému každý chovatel přistupuje po svém. Proto bych ráda nechala prostor i ostatním, pokud budou mít zájem říct svůj názor.